Na začátek bych vám chtěla říct, milí čtenáři, že jsem název dnešního povídání genderově postavila na ženskou roli. Není to záměrně, ale název „Primadona“ mi připadal velice výstižný. Na vás je ale ten nejdůležitější úkol – najít v tom dnešním povídání člověka, ať už muže či ženu, které v příběhu poznáte a naučit se s takovými lidmi pracovat. Vycházet, komunikovat, nebo taky ukončit jejich neustálý pláč a zhasnout světla, která v jejich očích jednoznačně září na ně samotné.
A teď, kdo vlastně je ta Primadona? Je to člověk, který je vždy o kus před vámi. A vlastní jednu velice silnou zbraň. Tou je utrpení a neustále se opakující nouze. Myslí si, že ovládá jeviště celého svého života. Jakmile někdo do jeho světa přijde s určitým dramatem, on se má vždy hůře. Jeho drama je dramatičtější. Pokud se někdo snaží strhnout příliš velký kus pozornosti na sebe – zpozorní a udělá vše proto, aby se situace otočila, ať je kdekoliv. Na ulici, v práci, v kavárně. Obvykle od takového člověka uslyšíte věty typu: „No, a mně se stalo…“ „Tohle nic není oproti tomu mému zážitku…!“ „To, když já…!“
Tito lidé mají v rukávu takových zážitků, že je prakticky nic nevyvede z míry. Že jste řešili zlomenou nohu? To on řešil zlomené rovnou dvě a k tomu zánět spojivek. Na poslední pracovní poradě se vám stal trapas, protože jste zapomněli část textu? To on zapomněl text, k tomu nešla technika, a navíc i osvětlení. Měli jste angínu? To on měl angínu a k tomu navíc střevní virus a děti byli také nemocné. Velice dramatický typ. Vždy je o kousek před vámi, toho nemůžete doběhnout.
Setkali jste se někdy s takovým typem? Jaké to pro vás bylo? Pro mě osobně těžké. Velice. Takový člověk předstírá zájem, ale jakmile mu začnete vyprávět kousek své situace, zájem opadne a už vám vypráví celý svůj náročný příběh. Jakékoliv téma – a přesto přijde s daleko dramatičtější situací.
A co vy vlastně můžete dodat, když je na tom tak zle?
Najednou je vše pryč. A člověk se ptá sám sebe: co jsem vlastně chtěl říct? Kam jsem tím mířil? Co se vůbec stalo? A teď se zeptám já vás: co po takovém setkání většinou cítíte? Smutek, prázdnotu, nebo naprosté vyčerpání? Spousta lidí je vyčerpaná. Ono totiž poslouchat celý večer nebo odpoledne neustálý nával negativních emocí unavuje. A ještě k tomu se na váš příběh nedostala vůbec řada. Napoprvé to vydržíte a řeknete si třeba: ta má ale smůlu, čím vším musí projít! Napodruhé jste lehce rozčílení a třeba napotřetí už naštvaní, ale většinou až po skončení celé události. Prostě se nebereme tak vážně a raději podporujeme druhé, protože on/ona jsou na tom přeci špatně! Což je ovšem chyba!
Měli bychom se brát vážně, protože Já jsem přeci důležitý/á a poté mohou být důležití mí blízcí a ti, na kterých mi záleží. V takových situacích můžeme přijít s otázkami typu:
- Pochopila jsi, co jsem ti právě řekla?
- Ráda si tě vyslechnu, ale ještě jsem nedokončila své vyprávění.
- Právě ti říkám o sobě, a ty hned začneš se svojí vlastní historkou, aniž bys té mé věnovala pozornost.
Pokud budeme myslet na sebe a budeme za sebe bojovat, nemůže nás rozhodit žádná Primadona. Nikdo přeci nechce poslouchat neustálé drama a úzkosti. Nemůžeme mít ani kapacitu na to je zvládnout. Ztrácíme energii a chuť tvořit jakýkoliv vztah s touto osobou. Měli bychom si dovolit být také důležití a neztrácet v těchto hrách postoj.
Autorka: Světlana Kratochvílová
Viac o autorke: Simple Mind aneb nekomplikuj si život
Jazyková korektúra: Hana Barnincová