Text, který po 33 letech zažívá svou recidivu, se zrodil skutečně z nutkání. Chtělo se mi totiž strašně čurat. Bylo mrazivé dopoledne, obcházel jsem Malou stranou po vyslanectvích, kde jsem škemral o víza, protože mě konečně pustili za mou sestrou do Kalifornie a já jsem si říkal, bůhvíkdy mě pustí příště, a tak se podívám, co dělá Věruška-beruška v Londýně a Dick v Amsterdamu. A ta naléhavá potřeba mě posedla před jedenáctou dopoledne a nikde žádná možnost jejího uspokojení.
Pak jsem dostal spásný nápad. Na Malostranském náměstí sídlilo Avicenum, jediné nakladatelství zdravotnické literatury v té době a v takovém sídle záchod být musí. Vešel jsem dovnitř a za vraty seděla typicky buldočí vrátná a místo odpovědi na slušné pozdravení na mě štěkla otázkou, kam jdu. Nouze je dobrou učitelkou. Bleskově jsem si vymyslel, že mířím do té redakce, co vydává novinky v medicíně a chtěl projít. Ona mi ale vrazila do ruky lísteček s tím, že si ho tam mám nechat podepsat a orazítkovat. Záchod jsem šťastně našel a pak nezbylo než zaťukat na příslušné dveře.
Za nimi seděla úžasná dáma, paní redaktorka Jungwirtová (tehdy jsem ještě netušil, jak mi propere češtinu, za což jí nepřestanu být vděčný) a té jsem nalhal, že bych měl nějaký materiál o psychiatrických poruchách mezi somatickými pacienty. Chňapla po tom radostně.
S příslibem 40 normostran jsem odcházel, když mě doslova ve dveřích zastavila otázkou: „Jste ve straně?“ Myšleno KSČ, protože jiná nepřicházela do vážných úvah. „Nejsem,“ řekl jsem po pravdě. „A byl jste?“ tázala se dál. „Nikdy,“ to už jsem dodal hrdě. „To je dobře,“ opáčila. „Já si to také myslím,“ dodal jsem. „Počkejte, já také, ale to nechme teď stranou. Tady nám automaticky odpadají technické problémy. Protože kdybyste býval byl ve straně a nyní již nebyl, museli bychom zjistit, zda jste byl vyškrtnut či vyloučen. Kdybyste býval byl vyškrtnut, muselo by se o publikování žádat na vyšších místech, a takovýhle text by nejspíš prošel, ale kdybyste byl vyloučen, tak byste si ani neškrtnul! Vyloučené straníky nesmíme tisknout.“ Dostal jsem podpis i razítko a stranu jsme skutečně v pohodě nechali stranou.
Odevzdal jsem v termínu pojednání o psychických poruchách a když jsem si přišel pro korekturu, pravila paní redaktorka vlídně a úlisně: „Vám to docela jde. Napište mi populárku. Pro lidi.“ A tak přišel na svět tenhle text, který dostal příští rok i cenu Avicena. Honorář jsem si nechal vyplatit v padesátikorunách, ty jsme rozložili doma na koberci a se synkem jsme se „váleli v penězích“. Bohužel, ta jedna fotografie, která tuhle skutečnost zaznamenala, už někde vzala za své.
Radkin Honzák
