Jak překračuji hranice

Vážená paní redaktorko, milé čtenářky, vážení čtenáři,

jsem poctěn možností komunikovat s vámi se všemi přes hranice, nyní pevně uzavřené, s připomínkou dob dávno minulých a nabídnout vám něco ze svých nápadů. Protože bych měl současně představit už něco konkrétního, poskládám tohle své představení ze série tří knížek o TRKÁNÍ (to je bez dvojsmyslů), protože ta první se podle jedné věty z konverzační příručky jmenovala Babičku potrkal jelen. Druhé jsme dlouho vymýšleli titul, a nakonec se ujal mstivý, Dědeček potrkal jelena. Takže na třetí sbírku sloupků vybyl název: Babička potrkala dědečka (Galén, Praha, 2020).

Jmenuji se Radkin Honzák, jsem psychiatr a dosud pracuji, i když teď z domova, čímž se mé řemeslo jeví výhodné, protože pracovní čas končím tím, že zavřu ústa, dál uklízet nemusím. Problém je jen s recepty, ale i to se vyřeší bez zásahu vlády, jejíž doporučení jistě do září přijde.

Narodil jsem se v Praze, vyrostl jsem v Praze, promoval jsem v Praze, oženil se v Praze, pracoval jsem v Praze, zestárnul jsem zde. Už mi bylo osmdesát a jestli se toho dožiji, tak zítra o rok víc. Současně s tím se mi přihodilo, že jsem postupně žil v šesti různých státních útvarech, které se mezi sebou zatraceně lišily. A také mě napadá, že jsem zde žil pokaždé s některými týmiž, ale úplně jinými spoluobčany.

Psychiatrii jsem si vybral už za studií na fakultě a jsem přesvědčen, že dobře. K psaní jsem se dostal jaksi nedopatřením a do literárních hvozdů mě zahnala urgentní potřeba se vyčurat. Bylo to na konci 70. let minulého století, kdy mi vrchnost po deseti letech povolila vycestovat za svou sestrou do USA; do té doby jsem směl jen do spřátelených států RVHP. S vědomím, že se zas dlouhou dobu nikam nedostanu, jsem obíhal i další velvyslanectví s žádostí o víza, abych mohl navštívit kamarády, které jsem přes deset let neviděl (o tom si nechte někdy vyprávět, byla to velká doba, jen o chlup lepší než za Marie Terezie, kdy poddaní směli poslat ročně tři dopisy).

Bylo mrazivé dopoledne, nikde žádná hospoda otevřená a pouliční úleva vzhledem ke koncentraci policajtů a fízlů nepřicházela v úvahu. Spásný nápad mě dovedl do nakladatelství Avicenum na Malostranském náměstí, kde jsem předpokládal existenci hygienických zařízení, dokonce bez poplatku, jak to tak v úředních budovách chodívá. Leč za vchodem seděla jakási buldočí vrátná, která na mě vyštěkla: Kam jdete? Nouze naučila Dalibora housti a lidi v tísni vymýšlet. Bez zaváhání jsem řekl, že do redakce novinek a spěchám. Ale ouha! Ta bestie mi dala do ruky lísteček s pokynem, že ho musím přinést potvrzený. Toalety tam byly a po jejich návštěvě jsem zamířil do příslušné redakce.

Zde seděla úžasná osobnost, paní redaktorka Jungwirthová (ta mě později propérovala v češtině!) a vlídně se ptala, co bych rád. Bylo mi blbé říct: teď už nic. A tak jsem vymektal, že jsem psychiatr mezi normálními doktory a že bych měl takový materiál o psychiatrických pacientech, kteří nechtějí přiznat barvu a cpou se na internu a na další somatické obory, ačkoliv pomoci by se dočkali u nás. Plácli jsme si, a tak vyšla moje první útlá brožura na tohle téma (ještě ji mám schovanou a kupodivu je stále aktuální). Když jsme to spláchli, nabídla mi paní redaktorka, abych napsal o tomhle populárku. I stalo se, a dokonce jsme za ni slízli nějakou cenu.

foto: Peter Senko

Než sem se nadál, bylo těch knížek o něco víc než deset a loni jsem zjistil, že jsem na nich za rok vydělal víc než v ambulanci. Na jachtu, ani na Ferrari to ale zatím není. Také v té ambulanci už dělám jen dva dny v týdnu.

Baví mě život, těší mě poznávat lidi, přírodu, věci, baví mě i dělat si srandu ze všeho, zejména z těch kašpárků u moci, kteří předstírají, že jsou politici, ale baví mě hrát si s jazykem.

Sbírám poetické perly počínaje zdeúřední češtinou a konče úžasnými výroky – například Poláčkovým hodnocením jedné intelektuálky: Ona je něco jako Svéhlavička cizoložnicí.
Skácelovu filozofickou útěchu: Všechno je dobré, když je v pravý čas; i nadbytek fízlů.
Nebo Suchého postřeh: Člověk je v podstatě dobrej, ale protože mu to nikdo neřekl, tak to neví a chová se jako hajzl.
Miluji zkratku: Včera hrálo naše amatérské kvarteto Brahmse; Brahms prohrál.
Pršelo tak silně, že všechna prasata byla čistá a všichni lidé uprasení.
Neštěstí nechodí nikdy samo, řekl Marx a zašel za Engelsem.
Někteří autoři kuchařských receptů vycházejí z předpokladu, že Mengele také nebyl nikdy dopaden.
Mýlit se je lidské, mýlit se opakovaně je věda.

Tolik o mně, něco ke čtení najdu záhy a pošlu. Ještě jednou děkuji.  

Autor: MUDr. Radkin Honzák, CSc.                

text neprešiel jazykovou korektúrou